Tajemství veliké noci,
tajemství života až k hodině smrti,
jak sfinga kamenný, mlčící,
uprostřed pouště dní všedních nehybně stojí.
Miláčku, se mnou pojď do krajin mých,
a do noci černé, jež plna mlh a mraků, zírej,
a naslouchej hlasům, jež vyrostou z hlubin mlčení.
Tisíce odpovědí tušiti dává Noe
na otázku naši: Co bude potom?
Náš východ, osvětlen paprskem lásky,
již zítra snad sešeří smutkem a bolestí.
Vidíme:
Květ lásky, radosti a nadšení,
květ zplození a v dálce... hleď... to hroby jsou!
A slyšíme:
Jásavé zpěvy rozkoše a slávy
a zpěvy bolestné
a zpěvy pohřební.
Ó, Lásko!
Klekáme před Tebou, Velká a Svatá a Věčná,
a pláčem svou modlitbu k Tobě:
„Smiluj se nad námi a dej milovati nás věčně,
a vysvoboď nás od hrobu nenávisti a hrobů hřbitovních.“