Konečně Slunce!
– – Ale není, které jsem čekal.
: Obrovské, smutně lesklé oko šedého nebe;
ach není to Slunce, které jsem čekal.
...Vybledlé, nemocné a vlhké oko...
Jak je to bolestné, nevidět ani v přírodě radost!
...Z lože do lože potácí se chorobná žena,
do samot strnule pohlíží;
a každý pohled o soucit prosí.
V studené podušky ulehla mdloba
a plakala uvadlým květům bezslzné hoře...
Ó, Slunce! Měj si už chorobný smutek,
ale zůstaň zde s námi, kteří věčně čekáme!
...Zapadlo...
Ó, Pane, – Chorobo Sluncí,
proč pohlíželi jsme stísnění touhou k bílému východu.
: Abychom mohli snad říci:
„Zůstaň s námi, neb se připozdívá?“
...Zapadlo...!
Sežloutly tajemné mlhy západu,
krev jeho sražená prvním je rozkladem světla.
Noc k východu táhne
a obzory tonou v truchlivých pohádkách.
A zase, vy všichni, kteří věčně čekáte,
obraťte se mnou pohledy k východu a hledejte první paprsky dne!
Či rozžete sami své lampy
a na podiv noci stvoříte den?
Ó, Směšní a Slabí!