Sen těžké nálady mi v duši padl:
Poušť mrtvá, sluncem zkrvavena v dáli.
Stesk zapadlého dne se na ní kladl.
– Dva sloupy z písku v prostřed pouště stály.
Já klečím pod sloupy a spínám ruce;
však nemodlím se již a sotva dýši,
ret znavený a slovo zněmlo v muce.
Ó, Bůh mé mlčení snad také slyší!
Jen čekám... Vím, co přijde jednou:
Až slunce setmí, vichry na poušť vstoupí,
v ní vprou se a do mraků ji zvednou,
a hrobem jsou mi touhy – z písku sloupy. –