To ještě scházelo k mé písni nového jara...
V smutek mé oddané celly
zaplakal umíráček s kostelní vížky...
Chtěl jsem si zpívati o možnosti vrácené lásky,
o možnosti vrácených paprsků slunce,
o květech a ptačí písni.
Ale má duše vítá jen smutné jaro,
jak jeptišky lásku, jež zastala je nad hroby v zármutcích.
A umíráček pláče vítězství dlouhých utrpení,
a pláče výkřiky a chrapot umírajícího...
Ne, pro mne již nevzchází jaro...!
Já přišel z krajin pochmurných pohádek,
kde princezny ustárly v marných snech o vykoupení,
kde sněhy byly jim jedinými květy
a vichřice jedinou života písní!
Ne, pro mne již nevzchází jaro...