A stále chumelí,
ač dávno již mělo být jaro!
Touhy po květech křičí,
ale květy jsou nemocné,
ale květy jsou bez barev žití.
Ano. – Tak bez lásky k ženě,
tak bez lásky k radosti žít,
to jsou moje dny v horách,
to je můj podzim mrtvého mládí.
Marnost v mých touhách,
smích trpký v mých snech
a v celé mé práci a v celém žití.
Je už to lhostejno, trpím-li já,
jen kdyby bolesti moje nebyly bez ceny pro Ně,
kdybych za bolest svoji radost moh koupiti jim.
...Je už to lhostejno, padnu-li v boji.
Ale nevědět pro koho padnout,
a neznat příčinu proč umírám,
ale umírat přece,
v tom je největší posměch člověka ve mně.