Bouř černá nad krajem zachmuřelým stojí,
blesků had zaplanul ve vlnách mraků.
Přiviň se ke mně, Tvá duše se bojí,
bázlivé chvění zřím ve Tvojím zraku.
Tělem svým vždycky Tě, Miláčku, skryji,
mířený blesk v Tebe odrazím zpátky,
odvahu radostnou do duše vliji,
žití trud v nápoj Ti upravím sladký.
Blesklo! Hrom zahučel výhružně v dáli,
vichr se probudil v propasné sluji.
– Nebes to úsměvy, jež pro nás vzplály;
vichr? – květy k nám z neznáma plují.
Přiviň se ke mně, a bez bázně v klidu,
divadlem bouře buď, najdem’ v ní krásy.
Kéž všechno kolem se promění v bídu,
láskou se vznesem’ vždy v království spásy.