Byla to podivná pohádka Lásky, byla to smutná a zoufalá pohádka Lásky. Bůh ví, jak stalo se, že bílýma svýma ručkama (jak v horečné modlitbě měla zlomené prsty,)
zavěsila lehoučké tělíčko své, lehoučké jak pavučí šedé, na moji úpornou šíji. Zrakem zalitým slzou pila mi ze rtů zkřivený smích,
pila z očí mých lhostejnost klidnou... Rty se jí chvěly nezdolnou touhou; rty se jí chvěly zdrženým pláčem...! Bůh ví, jak stalo se, že klidný, líbal jsem slzy
a její pláč, jenž cukal jí v prsou. Já, samotář, který před časem ještě za ženou neznámou, za ženou smyšlenou rozpínal horečně křídla svých snů,
já ve své ji držel náruči, líbal, a klidný přec zůstal. – A viděl jsem v témže okamžiku tisíce jiných, kteří nežili ve snech, ale s tělem žen zpívali v štěstí. A trpkost mne schvátila křečí
a bolest křikla mi vzpouru v minulé žití: Můj Bože, což nemohu šťastným být také? Nemohu zpívati v štěstí, upřímně zpívati v rozkvetlé Lásce?
Nebo jsem přešel hranice území lidských, hranice území Rozkoše a Těla? Můj Bože, jen moře nesmírné, široké život můj v samotách, jež lhostejně čeká, až znavená oběť sama utone v něm.
...A trpkost mne schvátila křečí a bolest křikla mi vzpourou v minulé žití... ...Strh’ jsem ji v náruč a líbal a plakal s ní a šeptal jsem úzkostně v chvějící bázni,
jak zoufalé modlitby škrcený výkřik své duše: „O, dítě, nauč mne Lásce, té, jakou žijí ti všickni...“
Cookies on Poetry Cove