Usnula vichřice, usnula,
zavzlykla naposled, zavzlykla ze spaní ještě...
Půlnoc juž černý stan rozpnula,
studený Smutek mi návštěvu učinil z deště.
Sedli jsme společně ke stolu,
zpívali po tichu melancholické si písně.
– Potom své lože si ustelu,
Smutek však ulehne se mnou, se Smutkem Tísně.
Bolest spánek můj zapudí.
– Kdyby tak alespoň vichřice procitla ještě!
...Pozdě už... nikdo jí nevzbudí.
Věčnost je k jitru, mne umučí tichý pláč deště.