Když myslím, že slunce již prorazí z mraků,
vždy mlhy zas povstanou z hlubokých lesů
a zkryjí ho na dlouho toužnému zraku.
A duše má leká se šerého děsu,
jenž tíží muk dopadá v samotu moji.
Já o světlo sluneční tolik se třesu!
Ó, slunce, chci jedenkrát uzřít zář tvoji,
jak vzplála by na nebi plně a sytě;
pak rány mé duše brzy se shojí.
Vždyť sluncem tím Láska a Ty, moje dítě.