Kdesi daleko za mnou zůstala města,
města v rovinách úrodné země.
– Do hor bezlidných vede mne zdlouhavá cesta...
...Podzim z hor táhne, smutek jde ke mně...
Mlhy nad městy černými v rovinách leží:
zvony večerních klekání pláčí
s pustých kostelů dávno schátralých věží;
za mnou pláč jejich do samot kráčí.
Mlhou černý dým komínů továrních teče,
vlá jak nad hroby prapory hoře.
Za mnou v samotu revolta bídy se vleče,
za mnou valí se prokletí moře.
Do měst nedávno utek’ jsem ze samot ticha,
abych života sílu pil klamnou.
Ale vracím se. Bol větší v duši mé vzdýchá.
Chci sám. Ale měst kletby jdou za mnou.