Sem, v kout věčného spánku, zbloudila má noha.
Kol nízká, oprýskalá zeď, jež rozpadá jak hroby,
a kříže rezavé a na nich obraz Boha,
a sochy kamenné, jež s bohy pozvolna se drobí.
Žár dne v zem prahne a kosti pohozené bělí,
a mrtvá fadesa své údy klade v hřbitov líně.
Slz vyplakaných zde, však vyschlých, Smutek želí.
Vše zapoměno. Konec bolu, ctnosti jako vině.
Lhostejnost na hrobech a lhostejnost v nich o všecko se dělí!