Již tomu několik let.
: Stanul jsem na rozcestí.
V pravo šli veselí, šli do měst, šli Rozkoše k hodům.
A těch bylo mnoho.
V levo kráčeli smutní, kráčeli do samot, kráčeli v Bolest.
– Ale jen řídce.
Já pustil se s nimi.
Byl jsem dítě na polo; cosi však dřímalo v duši,
jež táhlo mne k ním.
Úšklebek na pravo jdoucích nejdřív mne ranil.
...Šli jsme již dlouho. –
– Mnozí zemřeli cestou,
jiní se vraceli nazpět,
a někteří dali se přes pole v království nová...
Jsem sám a stojím na rozcestí.
Kolem krajina pustá bez hranic obzoru,
krajina podzimní, rozmoklá, žlutá.
Dvě cesty:
...Ta jedna... ta jedna v propasti padá...!
: Stíny Samovrahů, kteří dotrpěli hluboko na dně,
tvoří smutnou alej vichřicí orvaných stromů.
...Druhá..., ta druhá bez konce do pouští vede...!
: Kostry těch, kteří zhynuli žízní a hladem,
z bílých závějí písku k nebesům trčí.
A u prostřed, kde cesty se dělí,
kříž dřevěný v oblaka zdvihá ramena dávno již shnilá,
a na kříži plechový obraz Krista, také již sešlý...
Nad krajem podzimním ztuhlá oblaka visí
a v oblacích sbor havranů divné zakrákal zvěsti:
„V městech zhýřilých pomřeli všickni.
Maso jich otrávené a krvavé zapáchlo příliš,
že hyeny vrací se hladové od hodů s vytím...“
Jsem sám a na rozcestí, kde Boží muka stojí...