Můj Život jednou chtěl zavýsknout přece,
chtěl zazpívat duši mé nejvyšší tóny,
sebe obelhávaje, chtěl obelhat mne.
Ale Bože! Proč to jen činil!
– Já nepoznal masku a věřil.
Však výkřik zůstal viseti v mračnech
a nejvyšší tóny přepjaly tenké juž struny.
A nevinný snášel jsem nové zas muky
a nevinný trpěl jsem vylhaným hříchem.
Pak posměšný dav na pranýř vyzvedl zemdlené tělo
a divoký kankán tančili v smíchu.
A na ruce pouta mi dali
a na čelo vpálili zločinců cejch.
Má duše o Pomstu křičeti chtěla,
má duše umřít si přála;
a nedovedla než modliti se za posměšný dav.