Vysoko do hor, do prostřed lesů,
kde neznesvětil přírodu člověk,
svou duši svým bohům obětovat chodím.
Řeži ji a pytvám,
hodím v svých bolestí žhavý plamen,
z nějž dým smutku těžce k nebi stoupá.
Pak přijdou chvíle slavných mší duše:
chvíle opojných citů a závratí a klesání do hlubin
počátků příčin našeho bytí,
chvíle stoupání a rozpětí křídel do konců věčnosti,
chvíle svijivé a divé nenávisti,
chvíle horečných modlení, velikých kleteb,
strašlivých rouhání, sténavých výkřiků a žalob a proseb,
a chvíle černých sepjetí šílenství
a cítění hrobů a smrtí.
A tenkrát jsem silný v sobě,
a tenkrát vždy mohu si říci:
to chvíle nejslavnější a nejsvětější
v mém pustém a chudém životě.