Když jarem zazářilo první světlo hřejné,
jdu po cestách, jež opustil jsem v jeseni.
Zas květy zřím a ptáků slyším písně stejné
jak v jara všecka v téže stromů zeleni.
Ať hlednu kamkoli, táž radosť jako vždycky,
táž síla vzkříšení přírodou hárá.
I já, týž starý tulák – poslední tvor lidský,
a v srdci zůstala táž bolesť stará.
Ne, mýlím se, dnes o bolesť víc v srdci kvílí.
– Ten život kolem k vůli lásce zpívá jen,
a pro ní jaro je, by dalo nové síly. –
Má láska však, to daleký je sen.