Když všechno již utichlo,
i vichřice i šelest padajícího sněhu,
když všecko usnulo,
i slunce i hvězdy a každý život,
já náhle se probudil z umdlení
a nervy a duše vzkřikly v horečkách za Životem.
Vím, to bylo již pozdě...
...Již pozdě!
– – Teď nepřijde ani jeden takový okamžik.
– – Nemůže, neboť přišel by příliš pozdě...
Již chrámy jsem sbořil... (Vlastně, Život tak činil
a já klidně se díval)
: Mám litovati ztracených pravd,
denním živořením illusí zbahnělých?
: – Jen jeden chrám zbývá: Duše.
Jen jedna zůstala pravda: Obroda v Smrti.
Jen jedna illuse vychází v západě žití: Vítězství Boha.
Tři sloupy věky vztýčené do prázna věčnosti trčí.
– Strhnu-li jeden, sřítí se všechny!
...Pak konec a smích...
Kladivo v rukou zdvižených třímám.
: Mám bořiti ještě?