Že budu jednou Lásce hymny pěti,
to říct mi někdo, zasmál bych se jistě.
Teď na ženu já myslím a své děti,
a láskou zpívám milce v každém listě.
Tys dokázala, duše drahá, více,
než filosofů sáhodlouhé knihy.
Tys pozdravila duši, nervy, plíce,
a s čela smyla útrap chmurné rýhy.
V mou píseň zase hřejné světlo padlo,
že bolů výkřik stlumen v radost žití.
A každé poupě, smutkem mým jež svadlo,
já sbírám. Láska Tvá v něm život nítí.
Mé vlny ztišili se pod Tvým kynem,
pod sluncem lásky Tvé, jak tehdy, v dávnu,
kdy Petr budiv Pána, volal: „Hynem.“
– Chceš? Do vln Tvých svou láskou také mávnu.