A zase nezbyl mi nikdo z mých přátel,
kteří by lásku a teplo přinesli v oběť samoty mé.
Všickni jste odešli se smíchem na rtech,
a já, samotář věčný, nenávist vaši odměním láskou.
A dál umírat budu ve vlhkém koutě společnosti,
ve stínech lidské bídy a nenávisti,
v plísni trpících a ponížených,
kde nevzejde slunce,
kde nevzkvetou růže...
A pohlížet budu bez touhy na radosti vaše
a zpívati budu hymnus k oslavě smrti.
...A umírat budu na trní vaší nenávisti;
já, Žebrák-lásky, umírat budu však smířen;
a s láskou k vám vykřiknu jednou přec šťasten.