Byla prý noc a já spal.
– Teď jitro. – Není to blamáž všech jiter? –
– Není to snad umírání, není to pohřeb?
Když odešly tíživé sny, já čekal teprvé spánek;
ale jaký to posměch!
Stmívání, ticho, sněžení volné
a v duši nesmírný smutek v šlépějích snů –
Ó, marně čekám okamžik velkého východu Slunce,
ó, marně za tebou rozpínám ruce: Radosti.
Je každé mé jitro chorobným dítětem noci,
té, kterou prožívám sám v loži pichlavě teplém,
v které se svíjím a naslouchám modlitbě ticha,
v které mi šílenství usnouti nedá,
v které mi Pomsta vyhrožuje za veliké, neznámé Viny,
a v které němá Skepse zoufalství posměchem bije.
Byla prý noc a já spal.