Jen jedinou modlitbu k Tobě, Bože mého dětství,
kdy matka má sepjala mé ruce a se mnou se modlila!
A její hlas se chvěl jak v tajném předzvídání,
že zapomenou rty mé modlitby k Tobě.
Jen jedinou modlitbu, prochvělou uctivou bázní k Tobě,
a nadšením prostým a upřímným!
Ó, matko má! Kříž vdechni na znavené čelo
a sepni mé ruce
a předřikávej své modlitby,
ty modlitby, jež zapoměly se vrátit ke rtům skeptickým!
„...Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme...“
Ó, modlitbo tisíců, modlitbo staletí,
ó, modlitbo vysněná v chudobě, v bolesti a bídě,
ó, modlitbo výkřiků Lásky z odlehlých Judee samot,
ó, modlitbo velikých dětí čistoty a krásy,
proč zapoměly říkat prosby Tvé k Bohu rty horkostí spálené,
když vracím se kající k Tobě v chorobných snů zaníkání?
...A modlíval jsem se dlouho;
a v modlitbách zpívala i plakala má dětská duše...
– Pak zapoměly se vrátit ke rtům skeptickým...
Či spálil Někdo Vaše křídla, že nedoletěly Jste zpět,
zpět ke rtům, které dnes tolik po Vás prahnou? –
Kdo zadržel Vás?
...A duše má smutná; a pláče za Vámi ze samot...
„...Odpusť nám naše Viny, jakož i my odpouštíme...“
– – – Víc modlit se odvahu ztrácím,
víc vzpomínat netoužím na Vás,
a ptáti se proč, Pomsty zakrývá výsměch.