Ó, milenci šťastní a sniví a krásní, Vám patří má píseň jara samotářů! Vy jistě, šílíce láskou na lůžku růžových ňader, jsouce opiti vůněmi těla a sněním,
přece smutně pohlížíte v melancholické mlčení bílého jara a litujete nejvíce myšlením umdlelých samotářů, kteří nemohou roztáti v štěstí jako Vy. Milenci soucitní a lidští,
to působí tichou bolest Vašemu srdci, bolest, jež zvyšuje poznání Vašeho štěstí. ...Já, zakletý do věčných zármutků samot, důvěrně pohlížím v stínů široké, zavlhlé oči,
v stínů, jež ulehly oddaně do zákoutí lesních, do mechů měkkých, lichotně je objímajících. A poslouchám kosa, jenž plní ztlumenou píseň ticha, a poslouchám monotonní potůčků zpěv.
A nebe je bílé a slunce bez tepla a paprsků. Příroda celá zemdlením mhouří žluté své oči, ty oči žluté,
ty oči nemocné, které i ve spánku vídám, jakoby před mnou bála se zavýsknout žitím... – A na všem a ve všem, co kolem,
vidím jen ostych a tiché pohledy soucitu, a na všem a ve všem jen bolest a smrt. ...A vím, až půjdu snad někdy okolo Vás, milenci šťastní a sniví a krásní,
až půjdu, já, stín mlčení, stín hrobu, stín smutků a hoře, v ostychu vzdálíte ústa bez polibku ve rty své Lásky a soucitně sevřete víčka žehnoucích očí, (abych neviděl jiné než žluté a nemocné oči,)
stavíce se unavenými a smutnými... ...Pak zazpívám sloku vítězné Smrti, abyste ostřeji vykřikli nejvyšším štěstím a já nejvyšší mukou...
a v extasi té stisknem si ruce tak blízci, tak bratři!
Cookies on Poetry Cove