Jaro jest! – – Ale smutné jaro!
Již slunce jsem viděl i květy bílé v bažinách se chvící,
a ptáky jsem poslouchal, jak křičeli mi do snů.
Jen červené listí na cestě, po které kráčím,
a má duše stále předstírá podzim...
Jak byla krásnější jara druhdy!
– Dnes, bez illusí šťastného zrození tepla,
bez illusí poetické lásky,
když nevidím v ničem,
ani ve květech, ani v slunci,
ani ve zpěvu ptáků, ani v lidském srdci
ničeho, než naprosté, zákonné Nutnosti,
dnes nechci vzpomínat než toho,
co dávno v slzách a melancholii,
co dávno skončilo v mé duši.
Byla to smutná pohádka mládí,
mládí, jehož jsem nikdy snad nepochopil,
které jsem nikdy snad nežil.