Slepá noc. – Myšlenky, síly a touhy neví, kam letí...
...Ticho zdvihlo mou lebku
a železem žhavým rozdírá krvavý mozek.
Oh! Jak to syčí, syčí!
...Všechny věci kol strnuly v hrůze a poslouchají sykot.
I stěny! I stěny, jež uvykly dávno přec tichu,
i zduseným nářkům trpícího!
Někdo zaťukal zlehýnka v okno...
Jak jsem rád! – (Halucinace ticha, jsouc vyplašena ťukáním, ulétla z duše.)
Pohlednu v okno. Obrovský, černý bod noci
vyvaluje na mne své prázné oči.
Zaťukal zase. – Kdo!? – Odpověď v tichu zůstala viset.
Železo syčí v mém mozku. – Syčí, syčí!
– Schoulím se pod okno a budu čekat.
Klid oddaný vesnicí táhl, několik osamělých oken, politých
žlutavou září mdle hořícího světla, házelo ustydlý lesk do
zmrzlého sněhu a v dálce zavyli zdlouhavě psi...
Konečně! – Přichází Kdosi.
(Ne, nemohu se mýliti, slyším vrzání sněhu.)
– Rána v okno. Sklo s řinčením stříklo mi v čelo,
a cítím, jak teplá má krev oči mi zalila.
Chci vyskočit rozbitým oknem
a chytit Ho v týle,
ale, můj Bože! okno je celé a pod ním nestojí nikdo.
Jen psi zavyli divěji
a v osamělých oknech pohasl ustydlý lesk...