A klesám do tmy, do smutků a do závratí,
ač chtěl jsem duší k dnu, kde pevně moh’ bych státi.
Kde světlo tušil jsem, tam lebek prázné oči,
kde břehy měly být, tam zem se v závrať točí,
a bol a černý smutek protkal roucha bílá,
v nichž bohům radosti mše sloužit duše snila,
až byl bych dopad ke dnu, Všeho – prapůvodu,
až ke dnu duší, tajů, vin i slavných zrodů.
Však místo proniknutí vším, i cnostmi, hříchem,
zřím v propast velkých úst, jež prasknout hrozí smíchem.
A klesám, klesám stále v prázno do hlubiny,
a modlím se jen k Sobě v duši za své viny.