Prší. – Šedý smutek s nebes řine,
smutek uprostřed vzkvetlého máje.
Zvolna den se ku večeru šine,
duše má si s nudou klidně hraje.
Prší. Chlad se v květ i do hnizd vtírá,
bolest radosti se rozložila v klíně.
Duše má neznámou touhou zmírá,
myšlénka, – ach stone v číši, v víně.
Chci žít! Bojím se zbahnělé nudy!
Lásku chci a radost, výkřik divý!
Ženo! V moci Tvé je zahnat trudy,
v slávu žití proměnit den snivý.
Naplň samotu mou vůní těla,
šelestěním šatů, teplem mládí,
ruku viň kol zchmuřeného čela,
Sirénou buď, jež třeba k smrti svádí.
Ale život dřív, v němž radost vysoko by zněla.
Ruka Tvá nechť čelo tygří hladí.