A střemchy do snů našich voní,
a v cestu sypají se lístky bílých květů.
Tvá hlava na mou hruď se kloní,
a tisíc polibků mne vábí ve Tvém retu.
Jdem cestou tichou, opuštěnou,
kde nikdo nechodí, jen věčný smutek stínů.
Jdem sami, Tys již moji ženou,
jdem mimo všech, kde Tebou v přírody svět splynu.
Vždy, Tvá-li duše se mnou kráčí,
i tam, kde nikdo, zjeví se mi velké Žití,
jež samotáři víc než stačí;
i tam, kde mrtvo, Tebou v požár duše má se vznítí.