To umírání věčné znavilo mou duši.
Den jitrem každým shroutí se v třesoucím omámení
a čekám den příští, že přinese pozdrav zelených břehů splněné touhy.
A čekám, zmítaje se na loži vysílených muk
a příští den přichází s týmž smutkem v spálených očích,
v jakém sešílel prožitý včera,
mně vzdálený celými věčnostmi minulých žití.
A nevím, co bylo včera,
co myslel jsem, co cítil,
...proč neumřel již...
Jen tolik vím, bylo to třeštění v pláči,
smutek večerů zlomených žití,
agonie rozsáhlé a řídké touhy
a jako dnes:
Umírání...