Bylo to na podzim, k večeru...

Bylo to na podzim. Smrt žlutou viděl jsem v korunách stromů: měla pavučí bílé ve smutné tváři a v rukou držela kytici z hořce a ocúnů svadlých. Bylo to na podzim, k večeru, u hřbitovních zdí,

u oprýskaných zdí, s nichž divokého vína proudy krve zahnědlé padali k zemi spletí břečťanů... V mé duši, jež trpěla více Pomstou neznámé Viny, více než dosud, více než mohla,

děly se tajemné přípravy k slavným mysteriím Bolesti. Já myslil, že stojím v nejhlubších propastech Smutků, že níže již sestoupit nelze... Ale jak jsem se mýlil!

Stále ještě padala propast do hloubky černé, tak hluboko dolů, tak nesmírně dolů... A z hloubky jsem slyšel: Škrcené výkřiky,

monotonní žalmy, strašlivá lámání zoufalých rukou, sténavé kletby a requie neznámých mistrů samovrahů;

všechny ty žhavé a lačné a černé zvuky v jediném, spleteném akkordu v nesmírném orchestru lidského utrpení. Pohlednu v propast: V tmě černé zableskl náhle plamének žlutý.

: Šílenství sedělo na hromadě lebek a drželo lampu, jež rozkvetla žlutě. (Olejem byly jí vášně a zklamání a pády.) ...: Obrovská vlna zkrváceného, lidského masa

v dlouhých intervalech stoupala a padala zase, a hnala se ku předu k žlutému šílenství květu. Tisíce rukou, bílých a chvějících se rukou s prsty dlouhými mávalo v dusivém vzduchu nad krvavou vlnou...

Pak zahléd’ jsem několik bolestí ztrhaných tváří, jež někde jsem viděl; a zahlédnu mezi nimi i sebe... Bylo to na podzim, k večeru, u hřbitovních zdí...

...Tak bylo mi smutno a taková bolest kvílela v duši, že složil jsem umdlenou hlavu do měkkých lianů rudého listí, a z duše mi vyvřel tak bojácný pláč – –, pláč, který s úsměvem nervy rozřezává,

který je zpěvem i modlitbou i proklínáním... Váhavě šero mlčenlivé do kraje vyšlo... a za ním bledé třesení mlh. ...A zvolna... až ke mně... Objalo vlhkou a jemnou svou rukou mé spánky

a zadívalo se lichotivě do mých očí, zadívalo se mlčky popelem svého zraku. (Tak vrátila se mi v mysl vzpomínka dětství a první mé Lásky, a opět slyšel jsem šedou melodii bílých modliteb a sladkých rozechvění.)

Pojednou večerní zvony zapěly andante na pozdrav Marii Bolestné, na pozdrav trpícím dosud, na pozdrav unaveným příliš. A vstoupil jsem zase do přítmí chrámu.

...Bylo to na podzim, k večeru...