Chudobinky, písně skromné,
jara mého první květ,
stíny touhy nevýslovné,
v český vás posílám svět.
Jděte k bratřím, k sestrám jděte,
vítají-li s radostí,
jara sluncem zavzdychněte,
láskou první mladosti.
Kde však hrdý kritik mete
útlý pylek vašich cen,
spěchajíce dále rcete:
„My jsme jara chudý sen.
Chudý sen, v němž oněmělo
ptactvo plesu bohyně,
když své vlasti pěti chtělo,
hnáno byvši k cizině.“
Jdižiž tedy listí suché
stromu zvadlé naděje,
snad obživnou písně hluché,
až se vlasť jim zasměje.