Marně těkám lučinou kvítečků významy něžné
lásky okem zpytujíc, ach, jediného nevím,
jenž-by, bratře, jevil, jak něžně milosti horoucí
v utrobě mé se koří obrazu tvému plamen.
Zvím-li, uvaď kvítek, kudy neštěstí syna nesla
smutná zem. Jediný růže drahé, zbořenin
ráje zbytky milé, lístek chráním pouvadlý;
naň srdcem vyroním jednu slzinku krve,
ať, cokoliv spojilo v šťastné době vlasti milence,
tobě vždycky milou teď na památku poví:
Bůh, ctnosť a vlasť!