Otec seje na svém poli,
seje zlaté semeno,
vroucím slovem nebe prosí,
aby bylo zmnoženo.
Ale zem to símě vzala
povinnou jak sobě daň,
nikde známky o množení,
pustá dlouho stála pláň.
Otec žasne, již se hrozí,
tu že práce zmařena,
tu že símě bez ovoce,
naděje že zkažena.
Brzy ale zem se šatí
krásným rouchem naděje,
símě roste, sliby dává,
k ovoci že vyspěje. –
Zelená se duše moje
mnohém, mnohém po roce,
nuže plesej, otče milý,
jistě vydá ovoce.
Zlaté símě slova tvého
v zlatý klas se promění,
slzy, péče, mozoly tvé
ourodou svou odmění.