Spěje vlnka břehu rovem
ku velmoři šírému
a sny svoje lehkým slovem
břehu šepce květnému.
Čerstva spěje, stání nemá,
řeči hledá odměnu,
ale břehu ústa němá
nedají slov záměnu.
Sype v cely chladna hrobu
mocné rány vlnky spěch,
němý břeh hned v noční dobu
ze sna budí kvítků dech.
Toho dechu hlasy věrné
provázejí vlnky spěch
a jen u propasti černé
s vlnkou krotí rychlý běh. –
Buď jak vlnka spěchající
žití tvého každý den,
lučinou vždy zkvétající
vůkol pevně ohražen.
Když však život štěstí schrany
žádostem vzdor uzavřel,
syp v něj činu mocné rány,
aby je zas otevřel;
jistá bude v šedém stáří
šlechetenství odměna
na hrobě stáť s jemnou tváří:
vděčných hlasů ozvěna.