Temnou nocí pěvec
s harfou zlatou spěje,
k sladkým tÓnům jejím
zvučnou píseň pěje.
Pod okénkem stane,
sladčej harfa mluví,
nejjemnější píseň
větrem čilým šumí.
Heslo jeho „Mína“
větérkem zašustí,
sněžná ruka jemu
drahé kvítko spustí.
Hoi, tu pěvec jásá,
líbá kvítko milé,
jak-by ústa líbál
děvy ušlechtilé.
Zvučněj harfa mluví,
sladším steskem zpívá,
jak kdy z jara v sadě
vůni máj rozsívá.
„Prchnou sladké máje,
zbledne drahé kvítí,
Ty však na paměti
pěvce budeš míti.“
U okénka v luně
postava se chvěje,
jemu dolů kyne,
pěvec dále spěje.