Vítej, vítej, vítej,
věterečku milý,
jenž jsi ještě vůní
z drahé vlasti zpilý.
Zpomíná-liž na mne
matička má drahá,
že zde vyhnán meškám
u jejího vraha.
Smutný syn však věrný
v noci o ní snívám,
ve dne na ni myslím,
k horám zrak vodívám.
V slzách zpět se vrací,
nesmí dále jíti,
v cizím světě musím
touhou lásky mříti.
Pověz jí, ach pověz,
že mi růží byla,
dokud moje duše
z úst jí medy pila,
že se ale nyní
duší mojí stala,
co mne černá zrada
do ciziny hnala.
Proto ji mé srdce
věrně bude ctíti,
dokud pro ni v hrobě
nepřestane bíti.