Umřel den... a já živ hledím
Jindřichovo ve město:
Žehnám ti, ač slzy cedím,
budoucích dnů nevěsto!
Žal to mluví či radosti,
pověz, drahá mohylo,
v které zbytky z pokojnosti
přísné nebe pohřbilo.
S žalem, s žalem vítám tebe,
hrobe slzou skropený,
kýž jsem brzy, prosím nebe,
poutník v tobě pohřbený.
S radostí zas k tobě chodí
musa má a gracie,
ze žalosti ráj se rodí
pohledem Emilie.
Proto žaly i radosti
rád si vezmu z ruky tvé...
srdci mému nech žalosti,
eden poroď dívce mé.
Pak ti ještě žehnat bude
pěvce píseň labutí,
až té kruté tísně zbude
u posledním vzdychnutí.