Byly doby, v nichž mé srdce
ve dne v noci vzdychalo,
stále kvílíc přebolestné
krve slzy plakalo.
Každé slze ohlas srdce
jediný tÓn v prsa vlil,
aby ze všech harmonii
k pohřbu duše utvořil.
Když pak živou duši moji
v těsné hroby pohřbili,
jednu slzu, nejvřelejší,
do hrobu k ní složili.
Zemřela však slza věrná
duši ohněm touhy muk,
proto v srdci duše prázdném
zaznívá jen – lichý zvuk.