Otavo, Otavo,
Otavinko milá,
proč se k břehům staví
voda tvoje čilá?
„Jak-by nestavila,
na břehu když zříti
děvu čarokrásnou
jako rajské kvítí.“
Otavo, Otavo,
Otavinko čilá,
proč se zlatá voda
v lůně zakalila?
„Jak-by nekalila,
když divenka v pláči
duchormutnou vodou
vlny moje máčí.“
Otavo, Otavo,
Otavinko kalná,
co tak smutně šepce
voda tvoje valná?
„Nese smutnou zprávu,
divenka že stůně;
proto smutně vzdychá
voda v zlatém lůně.“
Otavo, Otavo,
Otavinko valná,
proč se rozléhají
v tobě slova žalná?
„Ach, o plačiž se mnou,
divenky již není,
zemřelo mých břehů
i mé potěšení.“
Otavo, Otavo,
Otavinko věrná,
jaká usmrtila
děvu zrada černá?
„Naděje jí svadla,
proto zaplakala,
proto zastonala,
proto dokonala.
Sypte, moje břehy,
nové růže v máji,
za bolestnou ztrátu
náhradu ať dají.“ –