Na kopečku zámeček stál, pod kopečkem domeček, v zámečku dva velcí páni, u domečku kvíteček.
Měli páni laskominy na med kvítku krásného, ale kvítek jim se smával, a to z hrdla plného.
„Milost-pane, u večer dnes,“ správci praví Anninka, „v lásce na vás čekat budu u svého tam okýnka.“
„Jemnost-pane kancelářský,“ druhého zve dívčina, „za stodůlkou, než nám mine desátá dnes hodina.“
Běží správec hopky, hopky, až se viklá slavný cop, kancelářský dolem skáče, jak-by chytal hvězdný strop.
Pana správce do komůrky chytrá Anna vsadila, potom rychle za stodůlku pro písáka spěšila.
„Honem, honem, čepec mějte, živůtek a sukni mou, po tichounku kolem oken proklouzneme zahradou.“
Sladký písák jako máslo, ku všemu rád svoluje, nepomyslí, že mu Anna sazemi tvář maluje.
Když byl takto Jemnost-Francek v černou Annu proměněn, hned byl do komůrky malé na hubinky uveden.
Ve dveřích mu ovšem děva vyklouzla jak hladký mník, ve tmě, jako myška v pasti, zůstal sladký písařík.
„Hm, hm,“ sladký Jemnost-Francek otázku svou cukruje, „hm, hm,“ o pět kroků dále Milost-Francek svoluje.
Pochodem již tedy hnou se k sobě oba v zápětí, již se blíží, jižjiž padnou v lásky vroucí objetí.
Hoj, tu bylo milování, ach, tu bylo hubinek, jako sazí po komíně, na bezu jak bezinek.
S pány svými myš i kočka sladkou dobu slavily, chmel i píci, ječmen, žito, v tolary jsou změnily.
Zchudla kassa, do váčků jen pánům Francům nosily, v tom, nu, v tom se ovšem notně chytré myši zmýlily.
Zatím páni hubičkami tolary si sázeli, černidlem a sazičkami lásku v tvář si spláceli.
V tom se dvéře otevřely, otec, matka, družina se světlem tu přicházejí, v koutě stojí dívčina.
Vše se diví vroucí lásce těchto velkých pánů dvou, již je mocí k smíchu nutí hojnou lásky odplatou. –
Když se potom velcí páni k domovu zas vraceli, hubičky i vroucí lásku žlučí prý si spláceli.
Cookies on Poetry Cove