V hrobě byl jsem zakopaný,
a mé srdce ještě bilo,
ale ticho, tichounynko,
aby mrtvých nezbudilo.
Vedle smutek žalostivý
u mé hlavy pláče sedl,
se srdcem mým utrápeným
polohlasný hovor vedl.
Vůkol zřel jsem úzké stěny,
neuprosné červy živé,
v sobě touhu po životě
a to srdce věčně snivé.
„Můj jest život, světa pánem
milostivě darovaný,
za živa již v tmavém hrobě
nezůstanu zakopaný.“
Vzchopím se a smělou rukou
sypu rány v úzké stěny,
neumdlévám, nepřestanu –
hoj, již dveře otevřeny...
Kde můj soudruh? Zasypaný,
mezi červy mrtev hnije;
na zemi já v pestrém máji,
srdce snivé směle bije.