Poupě tu, to poupě malé,
přec v něm plná růže spí,
než se ze sna tajemného
ke dni žití probudí.
Leckde ovšem červ se vine,
smrtí hroze poupěti,
klesne poupě – běda růži! –
již je prachu obětí.
Tím však krásněj družka vstává
z malinkého kalicha
a sny svoje nejvonnější
k jasnu nebe vydýchá.
Samo nebe rdí se plesem
nade krásou královny
a svým pěvcem stříbrozvukým
k hvězdám nese její sny. –
Probuďte se z tvrda snění,
písní malých poupata,
ať se zastkví růže tam, kde
sláva věků rozžata.