Oženil se kohout,
Vzal sobě putinku,
Milounkou a něžnou
Jako holubinku.
Ta jej nade všecko
V světě milovala,
Pohled jí byl rozkaz,
Vše hned vykonala.
Neuznal však kohout
Vřelou její lásku;
Nesměla ubohá
Vydat ani hlásku,
Hned se hrdě vztýčil,
Krk hned natahoval:
„Já pán jediný jsem!“
Pyšně zakokrhal.
Zašla ubožátko.
Vzal slepici jinou,
Aby nahradila
Putinku nevinnou.
Té však zrostl hřeben,
Klofá teď kohouta,
A ten ubožáček
Zalízá do kouta.
Tak se časy mění,
Tak to v světě bývá;
Kohout nyní mlčí,
A slepice – zpívá!