Kýž by možná bylo,
Každé děvě české
Vládnout stými hlasy,
Aby opěvala
Vlasti své nebeské
Čarodějné krásy.
Jedním hlasem pěti
Nikdy nepostačí;
Zřím to k svému hoři,
Jeden hlas že mizí,
Jak šum vlnky jedné
Ve velikém moři.
Jedním hlasem pěti
Nikdy nepostačí,
Neboť ten tak mine,
Jako když na lukách
Mezi tisícemi
Jedno kvítko zhyne.
Jestliže ve krásu,
Jež mě nadechnula,
Toužný zrak se noří,
Aj, tu čarnou mocí
Z jediné té krásy
Sto se jiných tvoří.
Předce však je lépe
Jedním hlasem pěti,
A veškeré cnosti,
Seč jen síla stačí,
Vlasti věnovati,
Než žít v nečinnosti.
Neboť jako moře
Nad svou vlnkou pláče,
Louka pro své kvítko,
Tak i vlast má kvílí
Jak upřímná máti
Pro netečné dítko.