Jitřenka když tmavé noci
V políbení ,s Bohem!‘ dává,
Na mé oči pak se snížíc
Se spánkem je rozžehnává:
Jak se tkne jich křídlem svojím,
Jest On prvním vzdechem mojim.
Když pak vzešlo slunce zlaté,
Blažíc zemi svojím bleskem,
Jeví se před zraky mými
Obraz Jeho růžným leskem.
A od rána po den celý
O Něm srdce myslet velí.
Když pak hvězdy v rouchu zlatém
Po nebi se rozprostřely,
Ztichnul hluk i šumot denní,
Ptactva písně oněměly:
I já měním v spánek bdění,
O Něm jesti moje snění.
Věru myslím, že až jednou
Přestanu na světě žíti,
Ještě bude v mrtvém těle
Živé srdce pro Něj bíti.
A ta kvítka na mém hrobě
O Něm budou šeptat sobě.