Jezero znám jasnomodré,
Na vlnkách kdež tiše ploucích
Houpá se na milliony
Člunků krásných, zlatoskvoucích.
Světlo jasné rozlívá se
Po jezeru každé noci,
Aby spělo nešťastníkům
V bouři ploucím ku pomoci.
Za jezerem pán přebývá,
Pán to dobrý, lásky zřídlo,
Duch můj zná jej, velebí ho,
Ač jej oko neuhlídlo.
S láskou vřelou světem šírým
Pečlivý hled jeho zírá,
Kde skalisko průchod lodi
Cestovníka uzavírá;
A když loď u vlnobití
V bouři černé jižjiž hyne,
Aj, tu pán ten milostivý
Sboru sluhů svojich kyne.
A hle! plavec zlatovlasý
V člunku letí jako ptáče
K poutníkovi, jenžto v lodi
Těsně vzdychá, hořce pláče.
Vyvede jej plavec věrný,
Kde zas tichý vítr vane,
A poutníku místo žalu
Vděku slza z oka kane.
I mou lodí někdy děsná
Černá bouře strašně zmítá;
Nebojím se! pevně doufám,
Že mi slunce pozasvítá.
Když pak jednou na skalisku
Ztroskotá se v černé noci,
Pošle mi pán dobrotivý
Plavce svého ku pomoci;
A ten plavec bělorouchý
Přijme do člunku mě svého
A zprovodí za jezero
Do přístavu bezpečného.