Naděje! ty dcero zdejších slastí,
Nebem, Bohem samým zplozená,
Náhrado ty za pozemské strasti
K blahu duší lidských stvořená!
Bůh dal tvorstvu svému země, nebe,
Přál ku žití dary nejkrašší,
Kdy však stvořil, nebešťanko, tebe,
Tenkrát učinil nás nejblažší.
Ty se láskou svatou v srdce vineš,
A když duše zoufá zbouřená,
Tu jí jako anděl nebes kyneš:
V tobě bolest její lék svůj má.
Vzhůru neseš ji ke trůnu Pána,
Láskou káráš její slabotu,
Znovu doufá v dar krásného rána,
Znovu pozná Tvůrce dobrotu.