Luno jasná, družko milá,
Zastav běhy své,
Pohleď na mne s výše svojí,
A slyš hlasy mé.
Tobě svěřím srdce svého
Tajnost nejdražší,
Tobě zjevím duše svojí
City nejblažší.
Znáš-li hocha, jenž tam často
V háji sedívá,
Okem jasným, duchaplným,
K nebi hledívá?
K němu plyne touha moje,
On je blaho mé;
Jej mé srdce láskou vroucí
Věrně miluje.
Neví on však o mé lásce
Aniž o ní zví,
Jenom tobě, drahá moje,
Zjevila jsem ji.
Plyň tam k němu, plyň do háje,
Luno tichounká!
Celuj tam jej v čelo jasné,
Družko milounká!
Naplň mírem srdce jeho,
Luno citlivá,
O mé ale k němu lásce
Buď mlčenlivá!
Ne aby si snad vodince
Něco svěřila;
Vodinka by svým bubláním
Všechno zradila.
Ani vánek rychlý nesmí
O tom zvěděti,
Ten by jistě také nemoh’
Tiše mlčeti.
Háječku by to vyjevil,
Veskrz když by vál,
Ba snad by každému stromku
O tom povídal;
Stromeček pak by to ptáčku
Zase šepotal,
A ten by to miláčkovi
Všechno klevetal.
On pak nesmí o mé lásce
Nikdy zvěděti,
Miluji ho, budu ale
Věčně mlčeti.