Kam jste prchli rajští dnové,
Dnové krásy, dětství mého!?
Proč jste déle nepopřáli
K štěstí mému blaha svého?
Kam se děly ony doby,
Když jsem ještě běhávala
Po lukách a bezstarostně
Květinečky trhávala?
Potůček tam stříbrovlný
Lučinami jen se vinul;
Když jsem k němu přistoupila,
Tichým šeptem kol mne plynul.
Ach, jak jsem tu šťastna byla!
Blaze jsem se pousmála,
Když si jeho jasná vlnka
Po sestersku se mnou hrála.
Avšak prchly ony chvíle!
Již mě nechce více znáti;
Ani potok ani vlnka
Nechce u mě poustáti.
Nyní, když se k němu blížím,
Nevšímavě dále spěje;
Toužebně po vlnce zírám,
Již se na mne neusměje!
Když po růži toužila jsem,
Hned se ke mně klonívala;
Směle jsem ji trhat mohla,
Tenkrát trnů nemívala.
Nyní však, když růži trhám,
Radosti květ opadává,
Jen to trní, ostré trní
Ach, to stále pobodává.