VYLIMÍRA.

Tam kde Labe vlnobitné hučí, Hvozdy jarobujné prodírá, Tam kde v dubích strašně vichr skučí A zpěv ptačí v houští umírá:

Tam na břehu chatrč nízká stojí, Vkročit v ni se každý poutník bojí; Neb zde lidský užasíná cit – Jeť zde duchů osamělý byt.

Ondy v jarém ve mladosti květu Dívka stánek zde si zvolila, Lepá dívka, poukryta světu, V tiché samotnosti bydlila.

Nekvílelať marnou touhou jatá, V srdci ctnost jí panovala svatá, Ladný kryl ji nevinnosti květ, Rájem se jí zdál být šírý svět.

U večer při vonném větrů vání Slyšán býval libý děvy ples, Harfy její blahomilé lkání Hravý větřík přes bubliny nes’;

Na usvitě, sedíc u studýnky, Z lesních kvítků outlé vila vínky, Jimiž hrobku otce zdobila, Jejžto dávno zem již ukryla.

V modré dálce, v čele příkré skály, Vynikal hrad z tmavé smrčiny, Pode nímž si labské toky hrály, Bloudící přes květné lučiny;

Ze své skalné, povětrné říše Na svět zíral v bohatýrské pýše; Tu, co orel, na své hoře žil Mladý, statný rytíř Slavomil.

Na hrad dívka často hledívala, Když se v lůno noční chýlil den, Sladké city v srdci kojívala, Když ji o něm plachý mámil sen.

Rdívalo se veždy víc a více Co zář ranní její stoudné líce, Když uzřela věnec černých skal, Na nichž hrdý, zpupný hradec stál.

Jarní větřík jednou když zavíval, Pod stinným tu křovím seděla, V němžto slavík první píseň zpíval, Smutným okem na hrad hleděla;

„Tam jen, vzdychla – srdce mé to cítí – Kvete blaha mého krásné kvítí; Neb tam drahý obraz přebývá, S nímž se duch můj často zabývá.“

Tu se k dívce jinoch statný blíží, Zbraní lovčí švarně oděný, Žaluje jí srdce svého tíži, Vroucí láskou jsa k ní raněný.

„Dávno tvůj, dí, skrze husté listí, Dívko! pozoruji život čistý; Ach kyž slovům jemným věřit smím, Ježto právě prchly ustům tvým!“

„Neb hrad ten, jenž vzhlídá z modré dálky, Snů, jak’s ty si vzdychla, obraz tvých, Jest od časů zpurné Vlasty války Sídlo veleslavné předků mých.

Tam mně každý den radostně kynul; Tebe zřel jsem – poklid z něho hynul – Zamiloval pak houšť tuto jen, V sobě kojící tvůj svodný sen.“

Dívka oči jasné k zemi kloní, V náruč její klesá mládenec; Líce, v nichž se milost svatá sloní, Outlý rozpaluje růměnec,

Duše v jedno splynou v políbení, V srdci sladké vane pocítění, Věrnosti slib slyší němý háj, -- Nový oběma tu vzešel ráj.

Tak se lásky sňatek pevný spojil, V blaženosti každý plynul den, Ve svém lůnu oba růžný kojil Veleblahou budoucností sen.

Měsíc libou tváří z oblak hleděl, Když dle dívky jinoch věrný seděl; Osudu však hrdokrutá zlost Tvorům nemůž přáti blaženost.

Hnízdilť podál sídla milovníků, Za pahorky starošedých hor, Skrytě krvochtivých loupežníků V skrejších skalních nevázaný zbor;

Zaslechna těch vrahů vůdce děvu, Z houštiny jak k líbeznému zpěvu Harfa její milým zvukem zní, Láskou zavřel, lítý padouch, k ní.

Děva opovrhši jeho jevy, Co laň prchá z jeho objetí, Tu šíp smrtonosný ňádra děvy Z luku ukrutníka proletí –

Dívka bledne, v náruč smrti klesá; Slavomil v tom přímo pádí z lesa, Zápasí s ním, zůřivý co lev, Až i zemi máčí vraha krev.

Dívka bolestně naň ještě zhledne, Tisknouc jemu ruku krvavou; „Již mé líce, vzdychne, smrtí bledne, Již mne k sobě anjelové zvou;

Věz, že láskou k tobě jen umírá Věčně nyní tvoje Vylimíra; Ještě jednou usta polib má; Neb tam otec milost naši zná!“

Jako kvítí luční kosou žence, Takž i ona klesla v mladosti. „Vadněte, mé snahy vonné věnce! Volá jinoch v strastné žalosti.

Tu kde ty jsi, poupě drahé, zkvetlo, Uhasniž i života mi světlo!“ Nespatřil jej více otcův hrad, Anť u hrobu věrné dívky svad.

Teď zde Labe smutně toky leje, Pastýř tady bolně vzdychává, A když lesem jemný větřík věje, Žalný ohlas harfy slýchává;

Chatrč zpustlá ještě tady stojí, Vkročit v ni se každý poutník bojí, Neb zde lidský užasíná cit, Jeť zde duchů osamělý byt.