VANDA.

„Jaká zpráva mi od děvy mé? Ještě v duši hrdost krutou kojí? Zdaž mi srdce naklonila své, Nebli touze mé na odpor stojí?“

Ratibor tak kníže, láskou jat, Dvořanů se vracujících tázal, Jimžto s dary na milenčin hrad Prv byl jeti ku Krakovu kázal.

„Pane! dí mu, co jitřeny zář, Když lesk růžný na lilie leje, Takto kněžny ušlechtilá tvář Anjelskými vnadami se skvěje;

Jako stříbrotok jí plyne řeč, Duše však hrdostí zpupně kyne, Její zrak oheň jest, slovo meč, Jenžto se jí z ust milostných line.“

„Žádné, řekla jest nám, lásky slib Lstnému nemůž mne zasnoubit muži, Chráníť mne před Milkem toul a šíp, Jako trní bodavé svou růži;

Ať ukrotí své milosti sen. To poselství svému neste pánu – Tenkrát Vanda podrobí se jen, Až on Krakova dobude bránu.“

Kníže trne tu, a strašný hněv Děsně svírá mohutné mu oudy, Zpěněnou ku srdci žene krev, Jako zdroje rozvodněné proudy.

„Svůj si nyní vykotlila rov!“ Zvolá kníže u náramného bolu, „Ať mne tento dřív nekryje krov, Má než bude, aneb zhyne spolu!

Bouře lesní když potírá klest, Májové též kvítky s větví shodí: Tak má jednou ozbrojená pěst V panenské ať krvi se vybrodí;

Hladný jestřáb vždyť na lovu svém I slavíka častokrát uchvátí, Myška s spícím pohrávajíc lvem Bídně zchází, když dravce rozkatí!“

Tak zůřil kníže přes celý den; Nemoha tu déle snésti hanu, S hradu kvapně branou třeští ven, Hluky za ním ozbrojených manů;

Dne třetího ledva že se bor Zorním líbě přiodíval leskem, Válečný se, aj, tu blíží zbor Smrtonosným ku Krakovu třeskem.

Údolím se již rozlíhá hluk, Dennice se v ryzí třpytí zbrani, Strašlivý se tamto klade pluk, Kde se řeka lesinami hraní.

Těsný z města též se valí mrak: A hle kněžna, co bohyně války, Chvátá, knížecí zočivši znak, Blíže na vraníku hrdém z dálky.

Jakby nesly kněžnu perutě, Tak si pod ní hřebec hovil v skoku, Přilbu krylo peří z labutě, Štíhlý se jí meč jiskřil po boku;

Na plecech se zlatolesklý toul Houpal mezi rozvinutou kšticí; Líbal vějíř, jak ve větru ploul, Roucho nad květ jabloně se skvící.

„Nuže, zvolá, spěj! ať tento šíp, An se na svou kořisť v toulci chvěje, Sňatku mého, mé milosti slib Ve tvé klamuplné srdce vreje;

Věz, že řeka dřív se v ohni zdme, Krakov hrad svůj rozebije v moři, Oštěp ten zakvete v ruce mé, Nežli láska v srdci mém zahoří!“

Tu obrátí kníže lásku v hněv, A kůň v strany švižné bodna prudce, Pokudž se mu ještě kvasí krev, Ku nevídané se beře půtce;

Zahlédna však vábné krásy blesk, Ana v oceli se skvěje těsné, Prvotní jej opanuje stesk, Láskou jatý kněžně k nohoum klesne.

Ač jí prsa rozněcuje cit, Ač milostí srdce plane vroucí, Duch přec, v studeném brnění skryt, Boly jeho zavrhuje žhoucí.

„Chop se meče, dí, neb marná řeč! Nade dívkou vítězství ti snadné!“ Tu svůj tasí kníže věrný meč – Naň se strašně vrhna, mrtev padne.

A když kyprou zem krev zavlaží, Kněžna uvrhne se skokem s oře; Cizí posud cit ji oblaží, A ve srdci zplane lásky hoře;

Jak se v ouskalí hornatém led Vlažnem větru jarního rozlívá, Takž i mroucího knížete hled Panně v srdce kamenné se vrývá.

Jizlivý umdlévá kněžny hněv, Když v náručí bolně jí umírá, Proudící mu zadržuje krev, A se čela chladný pot utírá;

Kadeří, jenž sprostila se pout, Oči skrývá u náramného tesku, Slzy, jichžto prv neznala, proud Po lících si volnou ryje stezku.

Tak dlí v bolném srdce pohnutí, Jasný šarlat rtů se v bledost mění, Poslední mroucího vzdechnutí Do se ssaje v tklivém políbení;

A když truchlící panošů zbor Tiše nazpět s pánem se ubírá, Jichžto nářek, srážen ode hor, Zponenáhla v dálečí umírá:

Chopí kněžnu černá zoufalost, Ana v smutném zmatku oře žene, Vysoko kde starověký most Boky své přes divou řeku klene;

Mutně dole šepcí bubliny, Vichr oupí, a ve děsném skoku Vrhši se ve jícen hlubiny, V pěnícím své boly pohřbí toku. –