Slunce vítá v úplné své slávě
Spánkem ještě spiatý okršlek,
Každé kvítko, každou perlu v trávě
Jeho zlatý líbá papršlek.
Libý vzduch se z lučin rozletuje,
Vůní svou opájí stvoření;
Vnadně jitro nachem rozněcuje
Nebes blankytové sklepení.
Pode lípou, v svatém vytržení,
Pod nebesy klečí panice,
Krásná Róza; z líbezného snění
Zbudila ji píseň pěnice.
Sněžný šat co jemná pára plyne
Vůkol paží k nebi zdvižených;
Poklid zemský z prsou zňatých kyne,
Nebe z očí slzmi zrosených.
V kvítí rozvinutém němá klečí,
Vzdechy tiché jen jí ňádra dmou,
Srdce mlčí, rány jeho léčí
Zbožná děva vroucí modlitbou.
Co kdy vlny tonou v tichém moři,
Tak se v jejích citech stápí trud,
Na rtech růžných důvěra jí hoří,
Z očí jasných zemský míjí blud.
Tak se Psyche vzhůru v rajské vnadě
Vznesla rozvětřenou perutí,
Když zažila v elyzejském sadě
Nápoj z proudu zapomenutí.